Život se psem je krásný, ale občas nás potká i těžké období, a když hledáte nějaké příběhy, informace, tak na stránkách chovatelských stanic, nebo psů, to z velké většiny vypadá že psi jsou výlučně zdraví, úspěšní a nikdy se jim nic nestalo. Možná i to pak přispívá k tomu, že když se to stane člověku u prvního psa, tak je frustrovaný, smutný, má pocit viny, vyčítá si x věcí, stydí se to přiznat, zveřejnit… Hledala jsem informace, ne odborné o provedení operace a medikamentech, těch bylo naštěstí dost, ale obyčejné popsání co nás čeká… A nenašla....
Pes je živá bytost a tak jako žádný člověk není 100% zdráv, tak ani žádný pes. Každého občas potká nějaký ten průjem, kašlík, nechutenství, nachlazení. Běžné věci se kterými si člověk i pes celkem lehce poradí. Pak jsou ale věci, se kterými si kolikrát poradit neumíme, a je jich celkem dost. Od genetických věcí typu špatných kloubů, přes léčbu ledvin, léčbu spojenou s onemocněním z klíšťat, léčbu spojenou s nádorovými onemocněními... Kapitolou další jsou úrazy a různá traumata. K těm určitě patří i ruptura předního kolenního vazu.
To že se to stává víme, ale že se to stane i u nás, to jsme nečekali. To asi nečeká nikdo. A nikdo pořádně neví, co bude následovat, co to bude stát, jaké jsou možnosti následné rekonvalescence a co bude stát celý ten cirkus… A nestojí málo a to se nebavím jen o financích. Ale začnu od začátku.
Když si před skoro dvěma lety na jaře Dante natáhl kolenní vaz, vypadalo to, že po klidovém režimu je vše naprosto ok a bez následků, podruhé si ho natáhl vloni v létě a opět vše vypadalo ok... Dante je statný, pětiletý pes s váhou 60 kg, s temperamentem mustanga... a tak se bohužel stalo nevyhnutné a vaz začátkem prosince nevydržel. Štěstí v neštěstí bylo, že operace následovala ani ne do týdne (běžně se prý čeká i měsíc a víc), na špičkovém pracovišti u skvělých veterinářů - ortopedů. Vše dopadlo dobře a nás čekalo 6-8 týdnů absolutního klidového režimu. Takže jen na vyvenčení ven, na vodítku a zpátky, zabezpečit prostory kde mu to nebude klouzat, snížit příjem jídla, protože bude bez pohybu a není žádoucí nabírání, spíš naopak. Ale co si pod touto informací představit? U nás to znamenalo vytvoření podmínek tak, aby se to doma Dantemu nikde neklouzalo. Všude máme dlažbu a tak než jsme pro něj jeli do nemocnice, tak celé přízemí pokryl mirelon, který hezky na dlažbu přilnul a neposouval se, protismykové podložky a vetbedky. Naši psi jsou víc venkovní, s námi jsou jen když jsme doma, ale v noci a přes den dokud jsme v práci jsou venku a milují to tam. Ale to teď nešlo. Takže doma se stáhlo topení, na noc jsem se s marodem přesunula do nejmenší místnosti baráku (aby nemohl v noci trajdat jako první noc po operaci a já si bláhově ustlala v obýváku), otevřela okno a spala 8 týdnů v "lednici", protože v prosinci a lednu je venku opravdu zima. Jednu noc jsem zkusila okno zavřít a z Danteho se stala ufuněná lokomotiva se kterou se opravdu spát nedalo. I když ono to první měsíc moc o spánku taky nebylo. Další podmínka po operaci je, že se k ráně pes nesmí dostat. Titanová destička, která se při této operaci šroubuje na kost, „ráda vede infekce“ a tak do úplného zhojení rány je nutné zabránit psům si ránu olizovat a vykusovat. No a vašim úkolem po dobu 24 hodin denně je hlídat psa šíleného tím, že se k ráně nemůže dostat a chce si sežrat alespoň zbytek oholené nohy, která díky rostoucím chlupům neskutečně svědí…. Takže krom silných antibiotik nasazených hned po operaci (naštěstí léky baští Dante rád https://photos.app.goo.gl/AKqvNafLgWP82eLZ7 ), je nasazen i límec. Jelikož jsem věděla jak reagovali naši psi na ty umělé trychtýře, tak v den kdy se rozhodlo o operaci jsem objednala límec nafukovací. Je super, pes má určitý komfort a k ráně se nedostane.
A nesundali jsme ho měsíc. Kontrola na vet druhý den o operaci dopadla dobře, za dalších pár dní taky, ale rána byla stále červená a úplně se panu doktorovi nelíbila. I přes doporučení jí ošetřovat odvarem z řepíku, přes den ji mít odhalenou aby k ní mohl vzduch, tak se zdálo že něco nám tuto činnost neguje. Druhý den jsem na to přišla, úplnou náhodou. Bylo to Danteho „mužství“. Jak si lehl na bok na straně operované nohy, tak chlupy dosahovali přesně na ránu. A jelikož tahle část těla opravdu není sterilní a zabránit dotyku nešlo, tak krom ostříhání těchto chlupů se muselo přistoupit k zalepení rány a častějšímu ošetřování a přelepování (https://photos.app.goo.gl/BpGPxfj6qEgcb4gP8 ).
Do týdne byla rána krásná a panem doktorem nám byla odsouhlasena hydroterapie. Na tu jsme jeli poprvé 3,5 týdne od operace a pak ještě další dvě soboty. ( druhá terapie 9.1. https://photos.app.goo.gl/erwTmaabn5HdNT3z8 ). Po kontrole u pana doktora a jeho radosti jak se vše hezky hojí a drží na místě, nám bylo dovoleno cvičení ve vaně 2x do týdne. Po každé terapii následovala ještě masáž na uvolnění ztuhlého svalstva a magnetoterapie. „Díky“ absolutnímu omezení pohybu a sníženým dávkám jídla ale nastala obvyklá věc – atrofování svalstva na zadních nohách. Krom povolení častější hydroterapie už bylo povoleno i vrácení se k obvyklému množství masa. To bylo u misky radosti. A tak Dante dostával navíc půl kila svaloviny (je na masu celoživotně) aby bylo z čeho budovat svalstvo, nasadili se doplňky (Canvit – Super chondro maxi, sport maxi a AminoSol https://photos.app.goo.gl/bsJfUvxHZ1WjUEt6A ), cvičilo se krom vany i doma na balančním míči (https://photos.app.goo.gl/szyK6RY3m6mXwhxWA ) , imitoval se pohyb nohami v lehu (https://photos.app.goo.gl/tm9ize2Cy1iL15dz7 ), bylo povoleno ťapání po zahradě na vodítku a ne jen na venčení. A byli vidět pokroky (šestá hydroterapie https://photos.google.com/photo/AF1QipNmRJ8S-Gu4hlWUtb0AoW2YlHma82G5Dxm823_m ). Shrbená záda se začala narovnávat, noha byla odlehčována stále méně, zadní nohy se začaly nasvalovat a přemíra nahromaděné energie byla každou minutou větší ( video z ranního venčení 8,5 týdne po operaci https://photos.app.goo.gl/gNjzUbPTrA1EtZkv9 ).
Tohle všechno se dělo v době, kdy manžel dělal z domu, takže přes den byl pod jeho dohledem a odpoledne a v noci po mým. Od prvního dne to je boj nás všech, včetně našeho skoro desetiletého veterána Remíčka, který nechápal proč musí spát taky doma, proč nemůžou kluci spolu kravit, proč Dante odjíždí pravidelně někam pryč bez něj… je to náročné, namáhavé, dlouhé a ještě to nekončí. A drahé. Každé pracoviště má jiné ceny, naši operaci, předoperační vyšetření a léky po operaci uhradila pojišťovna, mimochodem pojistku veterinárních nákladů doporučuji uzavřít hned jak je to u štěněte možné, i když jsme ji 4 roky nemuseli využít, teď to byl dar z nebes. Takže prvních 28 tisíc se nám vrátilo tak do týdne z pojišťovny (samozřejmě si stáhli spoluúčast). Další náklady – terapie, doplňky, léky, cvičící pomůcky, vetbedky na zem, ortéza, vše se šplhá do dalších tisícovek a myslím že na závěr bude částka hodně podobná jako za samotný zákrok. Ano, asi se to vše dá i bez té následné péče – cvičení ve vaně, doplňky stravy, kvalitní maso atd, atd, ale já se chci vyhnout následné ruptuře druhého vazu, na dosud zdravé noze. Stává se to bohužel relativně často. Tak nám držte palce i dál a já slibuji, že vás s Dantem budeme rozveselovat i nadále, v nemoci i ve zdraví :-D